Moje Naru

Přípravy na druhý long už probíhaly volněji, kolem 1615 jsme naložili věci do auta a spolu s Tomášem a Tajdži vyjeli. Romana s holkama jsme nabrali ve Valmezu a v autě to začínalo vypadat zajímavě – tři lidé, tři haskounky, jedna výmarka a hromada věcí, ale nějak jsme se vlezli.

Kynologické cvičiště jsme našli bez problémů, horší to bylo s místem k parkování, ale i to jsme (po nekonečném přemýšlení, kde to bude nejlepší) nakonec zvládli. Pozdravit pár známých tváří, postavit stany, prezentovat se, projít, nakrmit psy, sebe a už je večer a čas na pivo, breafing a trochu malování do mapy. Další známí, další piva, procházka a zavčas spát, ať jsme ráno čerství.

Startuje se od 06:00, my jdem na řadu až 06:63, takže je dost času se projít, najíst, nachystat..a málem to nestihnout ;-)
Začínám klidným tempem, chůzi pomalu zrychluji, ale jsem rozhodnut u chůze zůstat, šlacha z minula ještě pořád není úplně v pohodě, tak ji raději nepokouším.

Chvíli po startu mě předbíhá Hanka s bíglem, já pár lidí předcházím, zatím se jde dobře, Naru spokojeně ťapká a trochu tahá, teplota ještě nízká...no idylka. Potkáváme decentně chrochtajícího retrívra, který se zcela retrívrovsky rozhodne, že na první koupel není nikdy brzy a jde k Jihlavě, tak se přidáme, ovšem Naru jeho názor nesdílí a tak neosvěženi pokračujem dál.

U zříceniny Rokštejnu se hromadně odpočívá a svačí, tak se na chvíli připojíme, (ne)necháme se sežrat hlídajícím (rozmazleným) seveřanem, napijeme se a pokračujem dál směr Brtnice.

Tam doženem dvě holky s čévéčky a pána s boxerkou, na první kontrole loupnem samolepku a sednem k blízké hospodě, (ne)necháme se sežrat čvčubou, podrbem čvpesa a dáme lehkou sváču. Pak zas pokračujem dál, ať stihnem dojít do lesa dřív, než bude ještě větší horko.

K Vlčím jámám to je po silnici, naštestí se ještě nestihla rozpálit a okolní stromy aspoň semtam vrhají stínek. Na chvíli jdem ve stínu (vrhaném malým mráčkem) cestujícím naším směrem, ale je na nás moc rychlý, škoda. Pak konečně zalezem do lesa a největší vedro cestujem v krytu stromů, paráda. Občas ale na slunko musíme vylézt, tak to kompenzujem odpočinkem ve stínku. Naru vypadá v pohodě, to já se cítím hůř, šlachu jsem sice rozchodil, ale asi kvůli ní kroutím nějak divně nohu, protože mě začíná bolet klenba/pata…ach jo.

Po cestě na Špičák si užíváme přeskakování přes padlé kmeny, ale nahoře máme celkem dost, dáváme pauzu na jídlo a odpočinek. Teda já odpočívám a nechápavě pozoruji Naru, která myšičkuje…a pak mi to dochází, když si do vyhrabaného dolíku spokojeně lehá :) Teda vlastně ne, jen ho otestovala a zjistila, že ho musí zvětšit, ale pak už se spokojeně chladí a čeká, co dostane dobrého… tak se dělíme se o fuetku s rohlíkem a musli tyčku. Ještě chvíli spočnem a vydáme se na cestu.

Urazíme asi 7km když v Dolní Cerekvi potkáme hospodu/bufet, kam ihned zamíříme pro doplnění vody, jenže je zavřeno. Zkusíme teda štestí u opodál stojících domorodců a přeje nám – jeden z nich nám bufet ochotně otvírá. Pivo odmítám a krom vody teda objednávám aspoň kofolu, kterou jak později zjišťuji mám na účet podniku. Namixuji ionťák a chvíli se ještě chladíme pod slunečníkem, napájíme a povídáme, ale pak vyrážíme dál na cestu.

O dalších pár horkých kilometrů dál, nejspíš v Dolní Huti, potkáváme Vojtu s Bertou, hovící si ve stínku a popíjející pivo. Ten pohled je na moje odhodlání počkat s pivem až do cíle moc… jdu taky pro jedno :) Vojta má však s pivem náskok a tak brzy dopíjí a loučí se…

....ale ne na dlouho, protože je po pár kilometrech doháníme a přidáváme se k nim. U druhé kontroly na Čeřínku Berta v praxi předvádí rčení Kdo zaváhá, nežere a v nestřeženou chvíli zabavuje dítěti kousek oplatky z ruky :) No my si raději uloupíme po samolepce a jdeme dál.

Jak tak ty kilometry ubíhají, začínáme se těšit na nějakou hospodu, kolemjdoucí domorodce (nejspíš v Cejlu) poradí, že hospoda bude v Dvorcích, na 63.km, tak se těšíme a šlapeme..

Ve Dvorcích v první hospodě bohužel nevaří, tak jdeme do druhé – sice nás varují, že tam mají horší pivo (a hlad je převlečená žízeň), ale vrátit se můžem vždy. Vesnice pomalu za námi a druhá hospoda Fialka stále nikde, nezakufrovali jsme při hledání hospody? Naštestí ne, hospoda se objevuje a venkovní posezení vypadá lákavě, tak se usazujem, napájíme psy, objednáváme, pijeme (pivo se dá), jíme a pijeme…no sedíme tam dobrou hodinu a půl, ale aspoň si pořádně odpočinem a po jídle trochu vytrávíme (jó kdybych věděl, že Petra dorazí do cíle o půlhoďky dříve a taky bude v noci ťapat sama, tak se tak nezdržím, ale to předbíhám).

Kousek před Rantířovem se odpojují Vojta s Bertou a jdou si hledat místo na bivak, my pokračujem dál… V Rantířově si po třetím kolečku kolem nádraží začínám připadat, jak zacyklovaný motýl z hry Boulder Dash, ale co dělat, když značky tvoří smyčku? Zachraňují mě domorodci, kteří mě správně nasměrují ven z nádraží, kde konečně vidím tabuli s rozcestníkem a třetí kontrolou.

Přichází nejhorší úsek cesty, ale o tom ještě nevím a v pohodě kráčíme po žluté, kterou jsem si obkreslil do mapy staršího vydání, ovšem za rybníkem přichází první zrada, ve značení došlo k další změně a žlutá je přesměrována někam jinam – a aby toho nebylo málo, začíná lehce poprchat. Z deště sice nakonec nic není, ale když se trochu zamotáme a žlutou ztratíme, vytahuji GPS a zkoumám situaci. Rozhoduji se pokračovat směrem k žluté a doufám, že se na ni brzy napojíme. Ale asi doufám málo, protože žlutá stále nikde, tak kráčíme cestou, kudy podle mapy žlutá vede a čekáme, až se objeví.

V polích, kde pěšinky ignorují, co jim říká GPS a vedou si, jak se jim líbí, narazíme na ceduli POZOR VČELY a protože si nejsem jistý, jak tvrdý mají včely spánek volíme raději okliku k další teoretické cestě. Když se konečně dostanem k silnici vedoucí do Hosova, zahájíme další hledání žluté, která by silnici měla přetínat – samozřejmě žádnou nenacházíme. Pokračujem tedy naším směrem přes “louku” a doufáme, že nespadnem do některého z rybníčků, co na mapě jsou. Rybíček sice nepotkáme, ale mokřiny taky nejsou k zahození...a aby toho nebylo málo, dochází baterky v GPS.

Když se (já od pasu dolů, Naru kompletně) mokří a špinaví dostanem na okraj pole, rozhoduji sledovat okraj pole směrem k Hosovu, dokud netrefíme na cestu, která by od něj měla vést. Ale nejdřív doplním baterky v GPS, během čehož si Naru rozhodne zahrát na tahacího psa a místo saní potahá po poli batoh, k jehož bederáku je přivázaná...aaaa, hlavně klid a nohy v teple…

Poté, co na tu cestu opravdu narazíme, to pořádně oslavíme (ta radost za tu “trochu” kufrování snad i stála ;) ) a když po chvíli potkáme i onu ztracenou žlutou, slavíme znovu.

V Rančířově posvačíme, doplníme vodu a hurá na poslední kontrolu do Puklice. Cesta na Kamenný Mlýn je poklidná, asi až moc, protože těsně před Mlýnem zakufrujem na louce a chodíme nahoru/dolů hledaje cestu/značku, až se skoro zřítíme ze zarostlého srázu, což nás donutí vrátit se zpět a zkusit to jinak. Najednou se Naru tváří, že je jí úplně jasné, kde máme jít a vede mě správnou cestou dolů k mlýnu. Uff.

No a tady už to známe, takže začínáme ukrajovat poslední nekonečné kilometry do cíle. Čím víc se blížíme, tím větší záběr Naru vyvíjí – kdybych mohl, tak běžím, to by se jí asi líbilo nejvíc. Poslední kilometr přes Malý Beranov tak skoro proletíme a konečně jsme v cíli. Je 3:37, takže 20 hodin se nám zase nepovedlo překonat, ale na to v tu chvíli nemyslíme, jsme rádi, že jsme rádi :)

Vzbudíme časoměřiče, předvedeme povinnou výbavu a je to. Naru dostaně baštu, já se jdu osprchovat – sprcha je krásně teplá, ale raději moc neplýtvám, kdoví kdy dorazí někdo další. Před spaním ještě zdlábnu fuetku s rohlíkem, u čehož sice skoro usínám, ale je to strašná pohoda :) A konečně chrrr….

Ráno startují MIDaři, takže se moc nevyspím, ale to nevadí, ve stanu stejne začíná být horko.. Vykulhám se teda ven a jdu vyvenčit Naru. Když se trochu rozhýbu, tak potěšeně zjišťuji, že jsem na tom lépe, než po minulém longu, asi si začínám zvykat. Zbytek dne probíhá celkem poklidně, většinou posedáváme ve stínu, kecáme, občas se trochu projdem a skoro se vydáme s Luckou do obchodu nakoupit…ale stejně by bylo asi zavřeno. Začínají se pomalu vracet MIDaři, přichází čas na pivo, večer maso, tombola, pivo…ale únava se projevuje, takže jdem spát celkem brzy.

Ráno po venčení (které probíhá sympaticky tak, že psi lítají po louce a my se na ně díváme) zkoušíme překážky na cvičáku a kupodivu Naru celkem bez problémů zvládne to, co jí ve čtvrtek nešlo – áčko a skok přes nejvyšší překážku. Sbalíme stany a konečně přichází vyhlášení, před kterým si (ne)poslechnem povídání od sponzorky (škoda, že mluví tak potichu).

No a nezbývá, než se rozloučit s ostatními a jedem domů...

• odkaz na výsledky
• fotky od Mařenky
• fotky od Gwen
• fotky od LenkyB
• fotky od Vojty
• fotky od Honzy
• fotky od Míry
• fotky od Peppa
• fotky od Denisy
• diskuzní fórum na dogtrekking.info

Za rožnovské Kamzíky :
Kryštof (Aahz) + výmarský ohař Naru