Go to content Go to navigation Go to search

Hanácká štreka 2007

2007-07-05 Filed under Dogtreky

Původně to vypadalo, že nás pojede víc, než dost (4-5), tak jsem raději sehnal rakev na střechu, ale nakonec jedu jen já s Romanem, takže mají naše dvě hafuly tolik místa, že by se tam vlezly tak čtyřikrát. Cesta nám moc dlouho netrvá, jen v Radíkově trošku tápeme, ale nakonec se pustíme do zákazu vjezdu a správně dorazíme k pionýrskému táboru (kde jsou dogtrekaři ubytováni mezi hromadou dětí) a zabereme objednané chatky.

Při venčení poznávám zvuk tuleňovic ještěrkového trabanta, tak se s nima jdem přivítat a zavést je do chatky. Po vybalení, najezení, apod. si vylechnem povídání k trati a hurá do hospody. Teda to platí pro většinu, které míří do blízké hospody v Radíkově, kde (jak už ti nejaktivnější zjistili/domluvili) budou mít otevřené tak dlouho, dokud budou lidi – to nám stačí bufet v táboře do deseti, dnes se ještě zřídit nemusíme :)

Ráno se startuje od 7, já až 7:38, což je štěstí, protože déšť, který zrovna kolem té sedmé začne stihne přestat. Chvíli po startu (za Svatým Kopečkem) si dávám první kufřík, ale s pomocí GPS se zvládnu napojit se na zelenou bez vracení se, jen s menší oklikou a když jsem tak dobře začal, tak si to o pár kilometrů dál zopakuju a minu nenápadné odbočení zelené do lesa..

Ale jinak pohoda, jdeme svižným tempem, protože chci dohnat Rudu, který startoval o deset minut dříve a tak brzy procházíme první kontrolou. O další kus nás předbíhají běhavci (Honza M. s Jardou Š.) a v patách jim je Ruda, který teda nakonec startoval později. Zapomínám na předsevzetí na treku už neběhat i na strečink, který jsem odsouval na později, až se trochu zahřeju a přidávám se. Hned nám to ubíhá ještě rychleji…

Na druhé kontrole posvačíme a pokračujem dál. O pár km dál v Jívově se stavíme v hospodě na pivo (které jsem sice neplánoval, ale když tam měli Radegast…) a než ho dopijem, tak nám utečou běhavci i s Petrou. Jenže kousek za Hraničními Petrovicemi se necháme zmást dogtrekařkou před námi a pokračujeme po cestě marně hledaje vlastní značení až nám dojde, že tudy jít nemáme a jdem se raději napojit na značku. Využijem k tomu pěknou cestičku lesem, která sice po chvíli mizí, ale to už dole vidíme staré známé, jak přichází k Těšíkovské kyselce. Takže jsme si to i trochu zkrátili.

Od kyselky zase držíme krok, jen Petra nějak zpomaluje – to bude tou těžkou minerální vodou, které si nabrala plny camelbak a teď ho nemůže unést ;) Ale aby jí to nebylo líto, tak si v polích zajdem (slepě následujíc dvojici před námi a ignorujíc nějaký nápis na nedávném rozcestníku o odbočení vpravo) a tím se jí zas přiblížíme. Tady někde už začínám cítít, že me bude zase zlobit šlacha, ale poučen z minula to ignoruju a říkám si jen si zlob, stejně to dojdu.

Ozývá se hlad a tak původní plán najíst se až v polovině trasy měníme na první vhodné pohodlné místo, což brzy potkáváme u přírodního koupaliště Dálov. Mezitím co jíme nás kupodivu předbíhá jen jeden dogtrekař, Petra nikde…a ještě větší překvapení nás čeká, když vyrazíme a o kousek dál nás dojdou naši běhavci, kteří to zřejmě zapíchli v Dálově v hospodě.

Když se konečně dostanem k hradu Sovinec, jsem sice rád, že máme více než půlku trati za sebou, ale trochu mě děsí ta vzdálenost, co nás ještě čeká. Šlacha se opravdu snaží, už se těším na třetí kontrolu, kde snad vyžebrám nějaký ibuprofen či tak něco, protože voltaren, kterým si to mažu nezabírá vůbec. Na kontrole mě Margita podaruje hned dvěma, které statečne strkám do kapsy – když se nehýbu, tak je to v pohodě :) ale když se po svačince zvednem a jdem dál, tak to moc dlouho nevydržím a jednu růžovou baštím.

Jenže ta nějak nezabírá (nebo nechci vědět, jaké by to bylo bez ní) a chůze se tomu mému pohybu už moc říkat nedá...ještěže se mi daří držet aspoň trošku přijatelnou rychlost. Začínám v mapě hledat nejbližší hospodu, druhou růžovou si šetřím na později, tak to chci zkusit podpořit rumem..a dočkám se až v Řídeči

Objednávám kofoly a rum a když se vrátím ven ke stolu, tak vidím, že se k nám mezitím usadila partička lidí s grilovanýma makrelama. No to si pejskové pochutnají :) My si pochutnáme aspoň na posledních zbytcích zásob, odpočinem a ikdyž se nám nechce, tak se nakonec zvednem a vyrazíme dál. Přidává se k nám Margita, čehož využívám a baštím druhou růžovou…

Ve Šternberku se stavíme v hospodě u koupaliště, kde dávám pro změnu druhého ruma, ale šlacha přebíjí vše. Za Domašovem přichází zajímavá etapa po vlastním značení – v noci při svitu čelovek je to docela sranda, hlavně v mladém smrkovém lese, ale celkem se nám daří a šťastně to procházíme, jen jednou se musíme rozdělit a hledat cestu.

V tmavém lesním úseku nám cesta pěkně uběhla, dáme teda kratší pauzu a posilníme se “zubní pastou” a dobře děláme, protože nás za chvíli přepadne pěkný stoupák – příjemné překvapení takhle nazávěr (a výjimečně to nemyslím ironicky – do kopce mě totiž šlacha bolí méně). Ovšem po kopečku následuje samozřejmě klesání, což už tak příjemné není (přímo naopak, klesání je největší peklo), ale s ubývajícími kilometry do cíle (a další růžovou potvůrkou) se to dá vydržet..

Konečně potkáváme (stanující) čtvrtou kontrolu a víme, že jsme kousíček od cíle….tak rychle razítka a hurá na cestu, ať jsme doma. Zapsat čas, kontrola výbavy a můžem do chatky. Naru okamžitě lehá na postel a spí...probudí ji až granule pod nosem, které teda s chutí zbaští a pak jde zas pokračovat ve spánku. My se taky nabaštíme, moc toho už sice nemáme, ale tuleni se děli o chleba ze špekem, mňam :)

Ráno naštěstí venčí celou smečku Lucka, takže se můžem trochu vyspat a taky se Naru projde víc, než bych s ní odkulhal já..no i kulhacího venčení si ještě do neděle užijem. Ostatní jdou do Zoo nebo na výlet do okolí, já se flákám, čtu si, odpočívám a k večeru sedáme k pivu (apod) s ostatníma.

V neděli balení, vyhlášení a cesta domů (naštěstí se dá řídit i s tou šlachou, už se trochu lepší)... a doma pravidelně mažu šlachu kostivalem, ať je na další dogtrek v pohodě :)

fotky :

Za rožnovské Kamzíky :
Kryštof (Aahz) + výmarský ohař Naru

novější:
starší: